J: Psal se rok 1999, když jsme se poprvé potkali coby žáci primy kláštereckého gymnázia. V mém deníku je napsáno, že to byla láska na první pohled. Petr seděl přede mnou a houpal se na židli, aby mě mohl pod lavicí držet za ruku. Nakonec ale raději než se mnou, trávil čas se svojí klučičí partou, a tak jsme se rozešli. Pořád nás k sobě něco táhlo, a tak jsme spolu začali v Sekundě chodit znovu. To už bylo vážné - Petr mi dal prvního francouzáka! Taky věděl, že tohle už je jeho poslední šance. Motalo se kolem něj spousta holek. A představte si, dal přednost jiné a zlomil mi srdce. Ach jo. V prváku Petr navíc odešel z gymplu a následně se odstěhoval do Děčína. Pár let jsme o sobě nevěděli.

P: Já na gymplu balancoval na pokraji vyhazovu ze školy, Jana byla premiantka třídy. Protiklady se přitahujou.

J: Když jsme měli oba po maturitě, napsali jsme si a domluvili se, že se sejdeme a popovídáme si o životě. To jsme udělali v průběhu následujících patnácti let ještě několikrát. Přiznám se, nikdy mě nenapadlo, že by z toho mohlo být něco víc. Když jsem pak měla svůj byt, Petr u mě i několikrát přespal (ve vší počestnosti). Dali jsme si víno a povídali si do rána. On pak odjel a několik let jsme se zas neviděli.

P: Pokaždý, když jsem strávil jeden den s Janou jsem věděl, že kdybysme spolu trávili víc času, nezůstalo by jen u přátelství. Byl jsem přesvědčenej, že je to oboustranný. A nebylo to víno, ale gin s tonicem.

J: V září 2024 to ale bylo jiné. Než odjel, dlouze mě objal. Něco se stalo a já jsem ještě přesně nevěděla co. Shodou okolností jsem jela za týden do Prahy na školní sraz, na který jsem pozvala i Petra. Říkala jsem si, že se uvidí. A taky se vidělo! Petr přišel. Sedl si přímo naproti mně a já už jsem věděla, že ho prostě musím mít! Svedla jsem ho a můj páteční výlet do Prahy se protáhl až do neděle.

P: Objal jsem ji protože jsem čekal, zda zareaguje a rozloučíme se polibkem. Nic ale nepřišlo a po všech těch návštěvách to pro mne byl definitivní signál, že Jana ke mě nic necítí. Na sraz v Praze jsem šel tedy s tím, že jdu za bývalými spolužáky a k mému překvapení to dopadlo úplně jinak!

J: Začátek vztahu ale nebyl jednoduchý. Petr bydlel v Praze, já v Klášterci. Trávili jsme spolu jen víkendy. V Praze jsme vyráželi za kulturou, z Klášterce do přírody. Celkem brzy jsme plánovali společnou dovolenou a později i rodinu. Když jsem zjistila, že čekáme Matyáše, bydleli jsme ještě každý zvlášť. Vše ale nabralo rychlý spád. V dubnu 2024 jsme odletěli na naší první dovolenou. Místo akčního tripu s batohem na zádech a přespávačkou pod širákem jsme nakonec projeli Gran Canaria autobusem. Druhá dovča už byla vzhledem k pokročilejšímu těhotenství v ohrožení, ale nakonec jsme v červnu odletěli a na Sardinii si to užili. Na Maltu jsme se už v říjnu nepodívali.

P: Plán byl jasný - nejdřív dovolené, pak stěhování a pak dítě. Matyáš si nás ale vybral o trochu rychleji než jsme čekali, za což jsme nakonec samozřejmě rádi.

J: 19. října 2024 se nám narodil Matyášek, 16. listopadu 2024 mě Petr požádal o ruku. A nebudu lhát, svatební přípravy byly v tu dobu už v plném proudu. Občas prostě něco otočíme – koupíme si dovolené, a pak si uděláme miminko, založíme rodinu, a potom se sestěhujeme, naplánujeme svatbu a pak se zasnoubíme. Možná alespoň náš svatební den proběhne dle harmonogramu. Jste zvědaví?

P: Co dodat, pro mě byl rok 2024 bezesporu tím nejzásadnějším v mym životě. Těším se, jak tenhle příběh bude pokračovat.